Dlouho nic a pak zbytek světa

Jak prožíváte lásku? Ono je něco tak neuvěřitelně křehkého, že doteď se mi tomu nechce věřit. Předpokládám, že o tom nemusím vyprávět, že každý si nějakou prožil. Ať dlouhodobý vztah nebo spíš úlet, ať opětovanou nebo jednostrannou, ale každý ví, o čem to je.

Když jsem byla na počátku puberty, strašně mě zajímalo, jak jako poznám, že přišla láska a každý "dospělý" mi tvrdil, že to prostě poznám. Nechtělo se mi tomu moc věřit a při seznámení s novým človíčkem, v tom věku možná potencionální láskou, se samozřejmě dostavil pocit sympatií a já si říkala: "je tohle už ona láska?" Pokaždé přešel nějaký čas a já zjistila, že to byla opravdu jen prvotní euforie, že z toho nic nebude. Sice se objevily první lásky, kdy jsme se škádlili na místním hřišti a pokukovali po sobě, ale ten cit, co jsem měla poznat, že to je ten kluk, se kterým budu chtít prožít víc, než první cigaretu a pusu, to nebyl. A pak přišel. Dokonce dřív, než k ostatním. Byl to blesk z čistého nebe, zazářil řádně a problýskával dlouho.

Musím říct, že je pravda, že mozek vytěsňuje špatné vzpomínky a idealizuje ty dobré. Ano, je to tak. A dnes, s odstupem času je to asi dobře. Při každé vzpomínce je mi jaksi zvláštně po těle, někdy úzko, někdy blaženě, každopádně je fakt, že tahle láska mě bude ovlivňovat navěky.

Přeju každé, naprosto každé ženě bez výjimky, aby zažila: "byla ona, pak dlouho nic a pak zbytek světa..."