Studentka | Auto 2.

Ač nevím, jaké bylo dnešní seskupení hvězd, tak přišel okamžik, kdy jsem přemohla vlastní strach a nejistotu a i když mě dnes má drahá polovička (narozdíl od včerejška) nepřemlouvala, ať jdu jezdit, tak jsem šla. Dobrovolně. Téměř dobrovolně. Musím vám říct, že sehnat vhodný "flek" pro první jízdu je nesmírně těžké. Musíte pamatovat na to, že by to asi neměla být ta nejfrekventovanější silnice v širokém okolí, že by měla být dostatečně široká, ne moc hrbolatá a pokud možno asfaltka. Zdálo se to být nemožné, ale nakonec se našla.
Byli jsme na místě, nikde nikdo - musela jsem na to vlítnout. Přiznám se hned na začátku - vlítává se možná hezky, když to někdo umí, ale mně bylo už předem jasné, že to taková pohádka nebude. V autoškole jsem měla dle partnerových slov "vyřechtanýho traktora" = starší vykuckanou fabku - nafťáčka, co se rozjel a jel jen tím, že jste pustili spojku a jel i se zataženou ruční brzdou. Prostě trochu jetej. Ale my máme auto míň opotřebovany a navíc čistokrevnej benzín a tam to funguje kapku jinak. Jednoduše řečeno: zdechalo to a zdechalo a jet to nechtělo ani když jsem autíčko prosila, ani když jsem na tu šunku nadávala jak dlaždič. Bylo mi horko, rozzuřeně a zároveň i veselo stejně jako při mé první jízdě, jenže teď jsme byli o 4 měsíce dál a o jedny závěrky zkušenější. Když to vezmu kolem a kolem, v konečnym důsledku se musím pochválit, že jsem šikovná holka, protože nakonec jsem to už trochu chytla do nohy a dokonce jsme vjeli do provozu (ale nemyslete si, potkali jsme jen asi 10 aut).

Takže závěr? Myslím, že napoprvé dobry a snad bude jen líp a líp.

Myslete na mě.